Projev prezidenta republiky k 28. říjnu 2010 o smyslu našeho státu..........................................

1
Václav Klaus: Zápisky z cest......................................................................................................4
Projev prezidenta Václava Klause 28. října 2010.......................................................................5
Prezidentův projev. Klaus: Braňme demokracii proti globální světové vládě............................9
Президент предупредил об угрозе всемирного глобального правительства....................12
Klaus advierte de una hegemonía global de las potencias mundiales ......................................12
Präsident Klaus warnt am Staatsfeiertag vor der „Weltregierung“ ..........................................13
Address of the President of the Czech Republic on the occasion of the Czech National Day,
28 October 2010........................................................................................................................14
Václav Klaus: Projev k 28. říjnu 2010 o smyslu našeho státu..................................................17

Projev prezidenta republiky k 28. říjnu 2010 o smyslu našeho

státu
Projevy a vystoupení, 28. 10. 2010

Vážení vysocí ústavní činitelé, dámy a pánové,

posluchači rozhlasových a televizních stanic,

vítám Vás na dnešním slavnostním večeru, jímž si připomínáme, že se – přesně před

devadesáti dvěma lety – zrodil moderní český stát.

Témat z naší současnosti, hodných dnešního večera, není málo. Musíme se vypořádávat s jen
pomalu odeznívající ekonomickou krizí a s jejími důsledky, nepříjemně zasahujícími do
života mnohých našich spoluobčanů i do hospodaření celého našeho státu. Řadu let narůstal a
i dnes narůstá náš státní dluh a my nesmíme dopustit, aby dosáhl řeckých rozměrů. Dlouho
jsme také odkládali reformy zatím ještě přiměřeně fungujícího zdravotního a penzijního
systému, ale stále je odkládat nelze.

Mnohé z těchto problémů na řešení teprve čekají, dosud provedená opatření jsou zatím jen
jejich náznakem, bylo by proto předčasné mluvit o výrazné změně, ale jisté změny se již
rýsují. Loni jsem zde v tento den hovořil o přetrvávajícím ekonomickém propadu a o
prozatímní vládě, které chyběl mandát – a jak dnes, s odstupem času, vidíme, i odvaha –
udělat některá potřebná opatření. Mluvil jsem o svévolně oddálených volbách, ale i o
„narůstajícím neklidu“, který se v té době u nás projevoval.

Nechci to zakřiknout, ale takové pocity dnes nemám. Jako výsledek letošních květnových
voleb máme značně obměněnou vládu i Poslaneckou sněmovnu a díky nedávným senátním
volbám změněné poměry i v Senátu. I komunální volby vynesly v řadě měst a obcí do
významných veřejných funkcí nové osobnosti. Důvod k jistému, byť velmi opatrnému
optimismu existuje.

I když ani v nejmenším nepodceňuji obavy části naší veřejnosti z nezbytného „utahování
opasků“, souvisejícího s úsilím o ozdravění státních financí, loňský neklid byl něco jiného.
Věřím proto, že politické síly, které by mohly profitovat z případného sociálního neklidu,
budou velmi pečlivě vážit mezi svým krátkodobým prospěchem a dlouhodobými důsledky
ztráty elementární občanské soudržnosti naší země. Přál bych si, aby se to projevilo i
v atmosféře v parlamentu i ve vztazích mezi politickými stranami. To všechno jsou věci
vážné, ale přesto o nich právě dnes mluvit nehodlám.

Začal jsem tím, že je to 92 let od okamžiku, kdy se zrodil moderní český stát, od okamžiku,
kdy jsme přestali být královstvím a stali se republikou. Dodal bych, teprve 92 let. Méně než
stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž –
v podstatě na stejném území – existuje český stát. Nezačínejme proto až rokem 1918. Když se
na mnoha místech naší země rozhlédneme, vidíme, že nás obklopuje naše vlastní historie
nepoměrně delší. Tento sál, zvaný Vladislavský, se začal stavět dva roky před objevením
Ameriky. Už tehdy existoval náš stát celé půltisíciletí.

Otázku, proč jsme se tu vlastně dnes – takto slavnostně a v takové reprezentativní

sestavě – sešli, si většina z nás před dnešním večerem pravděpodobně nepoložila, ale klást
bychom si ji měli. Sešli jsme se jenom proto, abychom učinili zadost konvenci, která po nás
žádá shromáždit se jednou za rok v tomto překrásném sále Pražského hradu? Jsou historické
zástavy v rukou vojáků Hradní stráže, gotické klenby tohoto sálu, slavnostní oblečení a
uniformy pouze blyštivými kulisami představení, které mechanicky a z povinnosti každoročně
instalujeme před televizními kamerami a fotoaparáty médií, nebo má mít tento večer ještě
jiný, daleko hlubší smysl?

Jsem přesvědčen, že ho mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím
a vzkazem nás samých pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a
osamělých bytostí, ale společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné,
široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi,
historickými zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i
společnými zájmy.
Vysoká vyznamenání, která za několik okamžiků z mých rukou přijmou vynikající ženy a
muži, které vidíte kolem mne, nejsou jen slavnostní formalitou. Jde o výraz uznání toho, že
mravní kvality, odvážné činy, umění či práce těchto našich spoluobčanů překročily rámec
osobního a staly se součástí společného odkazu, který jako spojnice mezi minulostí a
současností míří k budoucnosti, k těm, kdo osudy naší vlasti vezmou do rukou po nás.

Zopakuji svou otázku ještě z jiné perspektivy: Má stát, který jsme převzali od našich
předků jako specifické a neopakovatelné dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký
smysl? Cítíme ho jako něco hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho
pouze jako jakýsi neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás
jen „správní jednotkou“, ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?

Pokud ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem a
mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se
českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie u konce. Že jsou naše
zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich vycházející specifické zájmy již jen
skanzenem folklórních zajímavostí, protože život, řečeno s naším významným skeptickým
spisovatelem, je už jinde.

Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme naši
společnou národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců, Francouzů,
Britů, Rusů, Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji
kotvu, svůj stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým
zkušenostem našich předků obracíme právem. Potom si – se všemi z toho plynoucími
důsledky – musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom po pádu
bipolárního světového uspořádání někteří falešní proroci snažili přesvědčovat.

V současném postmoderním a postdemokratickém světě, charakterizovaném zmatením

hodnot a umělou relativizací mnoha, donedávna nepochybných základů našich životů, včetně
naší státnosti, odpovědi na tyto otázky pro mnohé z nás nejsou jednoznačné. Troufám si říci,
že před dvaadevadesáti lety, na prahu nové historické etapy našeho státu, odpovědi na tyto
otázky pro většinu lidí jednoznačné byly. Na potřebě státu, respektive na potřebě obnovy plné
státní suverenity, se tehdy společnost shodovala. Proto se z českého království, podřízeného
člena mnohonárodního soustátí s centrem ve Vídni, stala díky využití příznivých
mezinárodních okolností suverénní Československá republika.

Připomínka této události, jako stále aktuálního zdroje inspirace, je skutečným a vážným
důvodem, proč jsme se tady dnes, ve slavnostní atmosféře, uprostřed symbolů naší státnosti,
sešli.

Věřím, že to tak nevnímám pouze já. Leckdo pravděpodobně očekává, že nyní – hovořím-li
takto o české státnosti – pronesu svou standardní filipiku proti Bruselu. Taková očekávání
zklamu. Ne proto, že by nebylo o čem kriticky promluvit, ale jsou přinejmenším dva důvody,
proč se tématem Evropské unie dnes hlouběji nezabývat. Je to jednak proto, že se problémy,
rizika a nebezpečí umělé a překotné evropské integrace, před nimiž dlouhá léta varuji a které
světová finanční a hospodářská krize tak obnažila a vyostřila, staly v mnohém – více méně
téměř každému – dobře viditelnou realitou. Mluvit o nich dnes již žádnou odvážnou
originálností není. Výrazně se ukázalo i to, že jsou oficiálně proklamovaná soudržnost,
solidarita a altruismus evropského projektu spíše přáním než realitou. Že každý stát – velký či
malý – má své vlastní zájmy, na které se v okamžiku jakéhokoli problému okamžitě
rozvzpomene a upřednostní je před zájmy širšího mezinárodního seskupení. To si v letošním
roce v Evropě uvědomilo více lidí. Proto se i mé, dlouhodobě zastávané názory, za něž jsem
byl po léta doma i v Evropě kárán, stávají součástí hlavního proudu dnešní evropské diskuse a
necítím proto potřebu je právě dnes opakovat.
Avšak druhý – ještě závažnější – důvod, proč v souvislosti s úvahou o další existenci a
mezinárodním postavení českého státu dnes nehovořit o Evropské unii, je jiný. Chci
upozornit na problém, kterého si naše politika, média, ale ani občané zatím příliš
nevšímají, ač má – pro naši národní a státní budoucnost a pro svobodu a demokracii v celém
západním civilizačním prostoru – význam zásadní. Není možné si nevšimnout, že se
„integrační“ snahy politických elit největších zemí světa stále více a rychleji přesouvají ze
sociálně inženýrského projektování v rámci států a kontinentů na rozměr interkontinentální,
vlastně celosvětový. I v tomto ohledu jsou současné, na mnoha místech světa se vyskytující
ekonomické problémy katalyzátorem a urychlovačem vývoje velmi problematického. Jsme
svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států
světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela
odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která – ať již bude mít formální rámec
jakýkoli – bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti
ovlivnění. V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez
občana je však protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací,
matením pojmů a manipulací. Příkladů, že národ může být bez svého státu, zná historie
nepočítaně. Nemůže však být stát bez národa. Nemůže být stát bez občanů. Nemůže být stát
bez politického lidu, který demokratickým procesem – prostřednictvím svých volených
zástupců – mění či koriguje svou současnost a budoucnost. Právě tam, do světa bez občany
stále znovu obnovované demokratické politické legitimace vlád, směřuje ambice
rozhodujících politických, hospodářských a mediálních elit dnešního světa. Právě tam se
již velmi konkrétně a prakticky rýsuje nové, značně pozměněné uspořádání budoucího světa.
Pokud si těchto tendencí včas nevšimneme, pokud nevstoupíme do diskuse o jejich
nebezpečích, rizicích a nákladech, budeme brzy postaveni před hotovou věc. Pak už
bude jakákoli úvaha o české státnosti jen historickou reminiscencí. Začít tuto vážnou
debatu je naší historickou odpovědností vůči tisíciletým dějinám naší země, vůči
předcházejícím generacím, které jí přinesly často ty nejvyšší oběti a které nám jako dědictví
zanechaly výsledky svého umu, nadání, práce svých rukou a bohatství svých myšlenek. Je to
naší povinností vůči generacím současným, ale i budoucím, které štafetu české státnosti
postupně převezmou od nás.
Věřím, že navzdory nejednoduchému světu, v němž žijeme, český stát a jeho občané
budoucnost mají. Budoucnost v demokratické zemi, která, vědoma si své ne příliš rozsáhlé
velikosti a svého jen velmi omezeného vlivu na evropské a světové procesy, nepřeceňuje své
síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Která má ve svých demokraticky zvolených
zástupcích, ve svých politických, kulturních, hospodářských a společenských elitách dost sil a
odhodlání hájit prostor a odkaz, který pro nás naši předkové vybudovali.
Je to naší povinností vůči sobě samým i vůči těm, kteří přijdou po nás. Právě vědomí této
povinnosti by mělo být smyslem státního svátku České republiky. Kdy jindy se nad těmito
vážnými otázkami zamýšlet, než právě v tento slavnostní den.
Václav Klaus, Vladislavský sál, Pražský hrad, 28. října 2010
http://www.klaus.cz/clanky/2705

Václav Klaus: Zápisky z cest

Knihy, 20. 9. 2010
Předmluva autora
http://www.klaus.cz/clanky/2669
…Rozlohou i počtem obyvatel jsme sice země malá (i když jsou i daleko menší), díky
postupující násilné a umělé europeizaci našeho kontinentu ztrácíme stále více své suverenity a
nezávislosti, v rozporu s celým dosavadním vývojem lidstva hrozivě narůstá víra v globální
vládnutí, v centralizaci a nikoli v decentralizaci, v regulaci shora, nikoli v trh, ale šanci máme.
Budeme-li sví, budeme-li trvat na svém. Nebudeme-li propadat panice. Nebudeme-li spoléhat
na pomoc zvenčí. Nebudeme-li si vzájemně podrážet nohy. Zůstaneme-li svobodní – ve svém
myšlení a ve svém chování.
Ještě jedna závěrečná poznámka. Propadáme panice z toho, že jsme zaplaveni výrobky „made
in China“. Je to oprávněné? Jako ekonom musím říci, že na počet obyvatel vyváží Česká
republika daleko více než Čína! Jsem v Madridu a všude vidím auta značky Škoda. Před
týdnem jsem totéž viděl v Rakousku a v Německu. A včera večer na slavnostní večeři
v královském paláci v Madridu jsem seděl vedle kolumbijského prezidenta a ten se mne ptal,
jaké jsou naše hlavní exportní produkty. Začal jsem mu to dlouze vysvětlovat a pak mne
napadlo obrátit talíř a ukázat mu, že španělský královský servis (pro tuto obrovskou hostinu)
má značku THUN, CZECH REPUBLIC.
P.S. A to jsem ještě nevěděl, že tak úžasně vyhrajeme mistrovství světa v hokeji!
Václav Klaus
Autor: Václav Klaus
Vydavatel: Fragment
ISBN: 978-80-253-1124-0
Rok vydání: 2010
Počet stran: 144
Knihu je možno objednat zde.

Projev prezidenta Václava Klause 28. října 2010

21:05 | 28.10.2010 Aktuálně.cztisknidiskutujpošlisdílej
http://aktualne.centrum.cz/domaci/politika/clanek.phtml?id=681390
Vážení vysocí ústavní činitelé, dámy a pánové, posluchači rozhlasových a televizních stanic,

vítám Vás na dnešním slavnostním večeru, jímž si připomínáme, že se - přesně před

devadesáti dvěma lety - zrodil moderní český stát.

Témat z naší současnosti, hodných dnešního večera, není málo. Musíme se vypořádávat s jen
pomalu odeznívající ekonomickou krizí a s jejími důsledky, nepříjemně zasahujícími do
života mnohých našich spoluobčanů i do hospodaření celého našeho státu. Řadu let narůstal a
i dnes narůstá náš státní dluh a my nesmíme dopustit, aby dosáhl řeckých rozměrů. Dlouho
jsme také odkládali reformy zatím ještě přiměřeně fungujícího zdravotního a penzijního
systému, ale stále je odkládat nelze.

Mnohé z těchto problémů na řešení teprve čekají, dosud provedená opatření jsou zatím jen
jejich náznakem, bylo by proto předčasné mluvit o výrazné změně, ale jisté změny se již
rýsují. Loni jsem zde v tento den hovořil o přetrvávajícím ekonomickém propadu a o
prozatímní vládě, které chyběl mandát - a jak dnes, s odstupem času, vidíme, i odvaha - udělat
některá potřebná opatření. Mluvil jsem o svévolně oddálených volbách, ale i o „narůstajícím
neklidu", který se v té době u nás projevoval.
Nechci to zakřiknout, ale takové pocity dnes nemám. Jako výsledek letošních květnových
voleb máme značně obměněnou vládu i Poslaneckou sněmovnu a díky nedávným senátním
volbám změněné poměry i v Senátu. I komunální volby vynesly v řadě měst a obcí do
významných veřejných funkcí nové osobnosti. Důvod k jistému, byť velmi opatrnému
optimismu existuje.

I když ani v nejmenším nepodceňuji obavy části naší veřejnosti z nezbytného „utahování
opasků", souvisejícího s úsilím o ozdravění státních financí, loňský neklid byl něco jiného.
Věřím proto, že politické síly, které by mohly profitovat z případného sociálního neklidu,
budou velmi pečlivě vážit mezi svým krátkodobým prospěchem a dlouhodobými důsledky
ztráty elementární občanské soudržnosti naší země. Přál bych si, aby se to projevilo i v
atmosféře v parlamentu i ve vztazích mezi politickými stranami. To všechno jsou věci vážné,
ale přesto o nich právě dnes mluvit nehodlám.

Začal jsem tím, že je to 92 let od okamžiku, kdy se zrodil moderní český stát, od okamžiku,
kdy jsme přestali být královstvím a stali se republikou. Dodal bych, teprve 92 let. Méně než
stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž - v
podstatě na stejném území - existuje český stát. Nezačínejme proto až rokem 1918. Když se
na mnoha místech naší země rozhlédneme, vidíme, že nás obklopuje naše vlastní historie
nepoměrně delší. Tento sál, zvaný Vladislavský, se začal stavět dva roky před objevením
Ameriky. Už tehdy existoval náš stát celé půltisíciletí.

Otázku, proč jsme se tu vlastně dnes - takto slavnostně a v takové reprezentativní sestavě -
sešli, si většina z nás před dnešním večerem pravděpodobně nepoložila, ale klást bychom si ji
měli. Sešli jsme se jenom proto, abychom učinili zadost konvenci, která po nás žádá
shromáždit se jednou za rok v tomto překrásném sále Pražského hradu? Jsou historické
zástavy v rukou vojáků Hradní stráže, gotické klenby tohoto sálu, slavnostní oblečení a
uniformy pouze blyštivými kulisami představení, které mechanicky a z povinnosti každoročně
instalujeme před televizními kamerami a fotoaparáty médií, nebo má mít tento večer ještě
jiný, daleko hlubší smysl?

Jsem přesvědčen, že ho mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím a
vzkazem nás samých pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a
osamělých bytostí, ale společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné,
široce rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi,
historickými zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i
společnými zájmy.

Vysoká vyznamenání, která za několik okamžiků z mých rukou přijmou vynikající ženy a
muži, které vidíte kolem mne, nejsou jen slavnostní formalitou. Jde o výraz uznání toho, že
mravní kvality, odvážné činy, umění či práce těchto našich spoluobčanů překročily rámec
osobního a staly se součástí společného odkazu, který jako spojnice mezi minulostí a
současností míří k budoucnosti, k těm, kdo osudy naší vlasti vezmou do rukou po nás.

Zopakuji svou otázku ještě z jiné perspektivy: Má stát, který jsme převzali od našich předků
jako specifické a neopakovatelné dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký smysl?
Cítíme ho jako něco hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho pouze
jako jakýsi neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás jen
„správní jednotkou", ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?
Pokud ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem a
mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se
českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie u konce. Že jsou naše
zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich vycházející specifické zájmy již jen
skanzenem folklórních zajímavostí, protože život, řečeno s naším významným skeptickým
spisovatelem, je už jinde.

Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme naši společnou
národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců, Francouzů, Britů, Rusů,
Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji kotvu, svůj
stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým zkušenostem našich
předků obracíme právem. Potom si - se všemi z toho plynoucími důsledky - musíme
uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom po pádu bipolárního světového
uspořádání někteří falešní proroci snažili přesvědčovat.

V současném postmoderním a postdemokratickém světě, charakterizovaném zmatením

hodnot a umělou relativizací mnoha, donedávna nepochybných základů našich životů, včetně
naší státnosti, odpovědi na tyto otázky pro mnohé z nás nejsou jednoznačné. Troufám si říci,
že před dvaadevadesáti lety, na prahu nové historické etapy našeho státu, odpovědi na tyto
otázky pro většinu lidí jednoznačné byly. Na potřebě státu, respektive na potřebě obnovy plné
státní suverenity, se tehdy společnost shodovala. Proto se z českého království, podřízeného
člena mnohonárodního soustátí s centrem ve Vídni, stala díky využití příznivých
mezinárodních okolností suverénní Československá republika.

Připomínka této události, jako stále aktuálního zdroje inspirace, je skutečným a vážným
důvodem, proč jsme se tady dnes, ve slavnostní atmosféře, uprostřed symbolů naší státnosti,
sešli. Věřím, že to tak nevnímám pouze já.

Leckdo pravděpodobně očekává, že nyní - hovořím-li takto o české státnosti - pronesu svou
standardní filipiku proti Bruselu. Taková očekávání zklamu. Ne proto, že by nebylo o čem
kriticky promluvit, ale jsou přinejmenším dva důvody, proč se tématem Evropské unie dnes
hlouběji nezabývat.

Je to jednak proto, že se problémy, rizika a nebezpečí umělé a překotné evropské integrace,

před nimiž dlouhá léta varuji a které světová finanční a hospodářská krize tak obnažila a
vyostřila, staly v mnohém - více méně téměř každému - dobře viditelnou realitou. Mluvit o
nich dnes již žádnou odvážnou originálností není. Výrazně se ukázalo i to, že jsou oficiálně
proklamovaná soudržnost, solidarita a altruismus evropského projektu spíše přáním než
realitou. Že každý stát - velký či malý - má své vlastní zájmy, na které se v okamžiku
jakéhokoli problému okamžitě rozvzpomene a upřednostní je před zájmy širšího
mezinárodního seskupení.

To si v letošním roce v Evropě uvědomilo více lidí. Proto se i mé, dlouhodobě zastávané
názory, za něž jsem byl po léta doma i v Evropě kárán, stávají součástí hlavního proudu
dnešní evropské diskuse a necítím proto potřebu je právě dnes opakovat.

Avšak druhý - ještě závažnější - důvod, proč v souvislosti s úvahou o další existenci a
mezinárodním postavení českého státu dnes nehovořit o Evropské unii, je jiný. Chci upozornit
na problém, kterého si naše politika, média, ale ani občané zatím příliš nevšímají, ač má - pro
naši národní a státní budoucnost a pro svobodu a demokracii v celém západním civilizačním
prostoru - význam zásadní.

Není možné si nevšimnout, že se „integrační" snahy politických elit největších zemí světa
stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a
kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový. I v tomto ohledu jsou současné,
na mnoha místech světa se vyskytující ekonomické problémy katalyzátorem a urychlovačem
vývoje velmi problematického.

Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států

světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela
odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která - ať již bude mít formální rámec
jakýkoli - bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.

V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez občana je však
protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací, matením pojmů a
manipulací. Příkladů, že národ může být bez svého státu, zná historie nepočítaně. Nemůže
však být stát bez národa. Nemůže být stát bez občanů. Nemůže být stát bez politického lidu,
který demokratickým procesem - prostřednictvím svých volených zástupců - mění či koriguje
svou současnost a budoucnost.

Právě tam, do světa bez občany stále znovu obnovované demokratické politické legitimace
vlád, směřuje ambice rozhodujících politických, hospodářských a mediálních elit dnešního
světa. Právě tam se již velmi konkrétně a prakticky rýsuje nové, značně pozměněné
uspořádání budoucího světa.

Pokud si těchto tendencí včas nevšimneme, pokud nevstoupíme do diskuse o jejich

nebezpečích, rizicích a nákladech, budeme brzy postaveni před hotovou věc. Pak už bude
jakákoli úvaha o české státnosti jen historickou reminiscencí.

Začít tuto vážnou debatu je naší historickou odpovědností vůči tisíciletým dějinám naší země,
vůči předcházejícím generacím, které jí přinesly často ty nejvyšší oběti a které nám jako
dědictví zanechaly výsledky svého umu, nadání, práce svých rukou a bohatství svých
myšlenek. Je to naší povinností vůči generacím současným, ale i budoucím, které štafetu
české státnosti postupně převezmou od nás.

Věřím, že navzdory nejednoduchému světu, v němž žijeme, český stát a jeho občané
budoucnost mají. Budoucnost v demokratické zemi, která, vědoma si své ne příliš rozsáhlé
velikosti a svého jen velmi omezeného vlivu na evropské a světové procesy, nepřeceňuje své
síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Která má ve svých demokraticky zvolených
zástupcích, ve svých politických, kulturních, hospodářských a společenských elitách dost sil a
odhodlání hájit prostor a odkaz, který pro nás naši předkové vybudovali.

Je to naší povinností vůči sobě samým i vůči těm, kteří přijdou po nás. Právě vědomí této
povinnosti by mělo být smyslem státního svátku České republiky. Kdy jindy se nad těmito
vážnými otázkami zamýšlet, než právě v tento slavnostní den.

Václav Klaus, Vladislavský sál, Pražský hrad, 28. října 2010

Prezidentův projev. Klaus: Braňme demokracii proti globální
světové vládě
http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/klaus-branme-demokracii-proti-globalni-svetove-
vlade_184666.html
Autor: ČTK
28.10.2010 21:05
Prezident Václav Klaus pronesl projev při příležitosti předání nejvyšších státních
vyznamenání:
"Vážení vysocí ústavní činitelé, vážené dámy a vážení pánové, posluchači rozhlasových a
televizních stanic, vítám Vás na dnešním slavnostním večeru, jímž si připomínáme, že se
přesně před devadesáti dvěma lety zrodil moderní český stát.

Témat z naší současnosti, hodných dnešního večera, není málo. Musíme se vypořádávat s jen
pomalu odeznívající ekonomickou krizí a s jejími důsledky, nepříjemně zasahujícími do
života mnohých našich spoluobčanů i do hospodaření celého našeho státu. Řadu let narůstal, a
narůstá i dnes, náš státní dluh a my nesmíme dopustit, aby dosáhl řeckých rozměrů. Dlouho
jsme odkládali reformy zatím ještě přiměřeně fungujícího zdravotního a penzijního systému,
ale věčně je odkládat nelze.

Mnohé z těchto problémů na řešení teprve čekají, dosud provedená opatření jsou zatím jen
jejich náznakem, bylo by proto předčasné mluvit o výrazné změně, ale jisté změny se již
rýsují. Loni jsem zde v tento den hovořil o přetrvávajícím ekonomickém propadu a o
prozatímní vládě, které chyběl mandát, a jak dnes, s odstupem času, vidíme, i odvaha udělat
některá potřebná opatření. Mluvil jsem o svévolně oddálených volbách, ale i o ‚narůstajícím
neklidu‘, který se v té době u nás projevoval.

Nechci to zakřiknout, ale takové pocity dnes nemám. Jako výsledek letošních květnových
voleb máme značně obměněnou vládu i Poslaneckou sněmovnu a díky nedávným senátním
volbám změněné poměry i v Senátu. I komunální volby vynesly v řadě měst a obcí do
významných veřejných funkcí nové osobnosti. Důvod k jistému, byť velmi opatrnému
optimismu existuje.

I když ani v nejmenším nepodceňuji obavy části naší veřejnosti z nezbytného ‚utahování
opasků‘, souvisejícího s úsilím o ozdravění státních financí, loňský neklid byl něco jiného.
Věřím proto, že politické síly, které by mohly profitovat z případného sociálního neklidu,
budou velmi pečlivě vážit mezi svým krátkodobým prospěchem a dlouhodobými důsledky
ztráty elementární občanské soudržnosti naší země. Přál bych si, aby se to projevilo i v
atmosféře v parlamentu i ve vztazích mezi politickými stranami. To všechno jsou věci vážné,
ale přesto o nich právě dnes mluvit nehodlám.

Začal jsem tím, že je to 92 let od okamžiku, kdy se zrodil moderní český stát, od okamžiku,
kdy jsme přestali být královstvím a stali se republikou. Dodal bych, teprve 92 let. Méně než
stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž v
podstatě na stejném území existuje český stát. Nezačínejme proto až rokem 1918. Když se na
mnoha místech naší země rozhlédneme, vidíme, že nás obklopuje naše vlastní historie
nepoměrně delší. Tento sál, zvaný Vladislavský, se začal stavět dva roky před objevením
Ameriky. Už tehdy existoval náš stát celé půltisíciletí.

Otázku, proč jsme se tu vlastně dnes takto slavnostně a v takové reprezentativní sestavě sešli,
si většina z nás před dnešním večerem pravděpodobně nepoložila, ale klást bychom si ji měli.
Sešli jsme se jenom proto, abychom učinili zadost konvenci, která po nás žádá shromáždit se
jednou za rok v tomto překrásném sále Pražského hradu? Jsou historické zástavy v rukou
vojáků Hradní stráže, gotické klenby tohoto sálu, slavnostní oblečení a uniformy pouze
blyštivými kulisami představení, které mechanicky a z povinnosti každoročně instalujeme
před televizními kamerami a fotoaparáty médií, nebo má mít tento večer ještě jiný, daleko
hlubší smysl?

Jsem přesvědčen, že ho mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím a
vzkazem nás samých pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a
osamělých bytostí, ale společenstvím více než deseti milionů občanů, příslušníků jedné, široce
rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi, historickými
zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i společnými zájmy.

Vysoká vyznamenání, která za několik okamžiků z mých rukou přijmou vynikající ženy a
muži, které vidíte kolem mne, nejsou jen slavnostní formalitou. Jde o výraz uznání toho, že
mravní kvality, odvážné činy, umění či práce těchto našich spoluobčanů překročily rámec
osobního a staly se součástí společného odkazu, který jako spojnice mezi minulostí a
současností míří k budoucnosti, k těm, kdo osudy naší vlasti vezmou do rukou po nás.
Zopakuji svou otázku ještě z jiné perspektivy: Má stát, který jsme převzali od našich předků
jako specifické a neopakovatelné dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký smysl?
Cítíme ho jako něco hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho pouze
jako jakýsi neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás jen
‚správní jednotkou‘, ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?

Pokud ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem a
mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se
českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie u konce. Že jsou naše
zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich vycházející specifické zájmy již jen
skanzenem folklorních zajímavostí, protože život, řečeno s naším významným skeptickým
spisovatelem, je už jinde.

Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme naši společnou
národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců, Francouzů, Britů, Rusů,
Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji kotvu, svůj
stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým zkušenostem našich
předků obracíme právem. Potom si se všemi z toho plynoucími důsledky musíme uvědomit,
že historie ještě neskončila, ač se nás o tom po pádu bipolárního světového uspořádání někteří
falešní proroci snažili přesvědčovat.

V současném postmoderním a postdemokratickém světě, charakterizovaném zmatením

hodnot a umělou relativizací mnoha, donedávna nepochybných základů našich životů, včetně
naší státnosti, odpovědi na tyto otázky pro mnohé z nás nejsou jednoznačné. Troufám si říci,
že před dvaadevadesáti lety, na prahu nové historické etapy našeho státu, odpovědi na tyto
otázky pro většinu lidí jednoznačné byly. Na potřebě státu, respektive na potřebě obnovy plné
státní suverenity, se tehdy společnost shodovala. Proto se z českého království, podřízeného
člena mnohonárodního soustátí s centrem ve Vídni, stala díky využití příznivých
mezinárodních okolností suverénní Československá republika.

Připomínka této události jako stále aktuálního zdroje inspirace je skutečným a vážným
důvodem, proč jsme se tady dnes, ve slavnostní atmosféře, uprostřed symbolů naší státnosti,
sešli. Věřím, že to tak nevnímám pouze já.

Leckdo pravděpodobně očekává, že nyní, hovořím-li takto o české státnosti, pronesu svou
standardní filipiku proti Bruselu. Taková očekávání zklamu. Ne proto, že by nebylo o čem
kriticky promluvit, ale jsou přinejmenším dva důvody, proč se tématem Evropské unie dnes
hlouběji nezabývat.

Je to jednak proto, že se problémy, rizika a nebezpečí umělé a překotné evropské integrace,

před nimiž dlouhá léta varuji a které světová finanční a hospodářská krize tak obnažila a
vyostřila, staly v mnohém více méně téměř každému dobře viditelnou realitou. Mluvit o nich
dnes již žádnou odvážnou originálností není. Výrazně se ukázalo i to, že jsou oficiálně
proklamovaná soudržnost, solidarita a altruismus evropského projektu spíše přáním než
realitou. Že každý stát, velký či malý, má své vlastní zájmy, na které se v okamžiku
jakéhokoli problému okamžitě rozpomene a upřednostní je před zájmy širšího mezinárodního
seskupení.

To si v letošním roce v Evropě uvědomilo více lidí. Proto se i mé, dlouhodobě zastávané
názory, za něž jsem byl po léta doma i v Evropě kárán, stávají součástí hlavního proudu
dnešní evropské diskuse, a necítím proto potřebu je právě dnes opakovat.

Avšak druhý, a ještě závažnější důvod, proč v souvislosti s úvahou o další existenci a
mezinárodním postavení českého státu dnes nehovořit o Evropské unii, je jiný. Chci upozornit
na problém, kterého si naše politika, média, ale ani občané zatím příliš nevšímají, ač má pro
naši národní a státní budoucnost a pro svobodu a demokracii v celém západním civilizačním
prostoru význam zásadní.

Není možné si nevšimnout, že se ‚integrační‘ snahy politických elit největších zemí světa
stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a
kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový. A i v tomto ohledu jsou
současné, na mnoha místech světa se vyskytující ekonomické problémy katalyzátorem a
urychlovačem vývoje velmi problematického.

Jsme svědky toho, že seskupení ekonomicky nejsilnějších a politicky nejvýznamnějších států

světa usiluje o to, stát se neformálním předstupněm globální světové vlády. Vlády zcela
odtržené od demokratické legitimace občanů. Vlády, která, ať již bude mít formální rámec
jakýkoli, bude fakticky rozhodovat o našich životech bez naší účasti a možnosti ovlivnění.

V takovém uspořádání bude pojem občanství rychle zanikat. Demokracie bez občana je však
protimluv a lehkomyslně navrhované světoobčanství je pouhou mystifikací, matením pojmů a
manipulací. Příkladů, že národ může být bez svého státu, zná historie nepočítaně. Nemůže
však být stát bez národa. Nemůže být stát bez občanů. Nemůže být stát bez politického lidu,
který demokratickým procesem prostřednictvím svých volených zástupců mění či koriguje
svou současnost a budoucnost.

Právě tam, do světa bez občany stále znovu obnovované demokratické politické legitimace
vlád, směřuje ambice rozhodujících politických, hospodářských a mediálních elit dnešního
světa. Právě tam se již velmi konkrétně a prakticky rýsuje nové, značně pozměněné
uspořádání budoucího světa.
Pokud si těchto tendencí včas nevšimneme, pokud nevstoupíme do diskuse o jejich
nebezpečích, rizicích a nákladech, budeme brzy postaveni před hotovou věc. Pak už bude ale
jakákoli úvaha o české státnosti jen historickou reminiscencí.
Začít tuto vážnou debatu je naší historickou odpovědností vůči tisíciletým dějinám naší země,
vůči předcházejícím generacím, které jí přinesly často ty nejvyšší oběti a které nám jako
dědictví zanechaly výsledky svého umu, nadání, práce svých rukou a bohatství svých
myšlenek. Je to naší povinností vůči generacím současným, ale i budoucím, které štafetu
české státnosti postupně převezmou od nás.

Věřím, že navzdory nejednoduchému světu, v němž žijeme, český stát a jeho občané
budoucnost mají. Budoucnost v demokratické zemi, která, vědoma si své ne příliš rozsáhlé
velikosti a svého jen velmi omezeného vlivu na evropské a světové procesy, nepřeceňuje své
síly, ale má svou hrdost a sebevědomí. Která má ve svých demokraticky zvolených
zástupcích, ve svých politických, kulturních, hospodářských a společenských elitách dost sil a
odhodlání hájit prostor a odkaz, který pro nás naši předkové vybudovali.

Je to naší povinností vůči sobě samým i vůči těm, kteří přijdou po nás. Právě vědomí této
povinnosti by mělo být smyslem státního svátku České republiky. Kdy jindy se nad těmito
vážnými otázkami zamýšlet než v tento slavnostní den.

Президент предупредил об угрозе всемирного глобального

правительства
Президент Вацлав Клаус поддержал план по снижению дефицита общественных
финансов и проведению реформ. Глава Чехии в своем выступлении, приуроченном к
92-й годовщине возникновения независимой Чехословакии, также предупредил об
угрозе всемирного глобального правительства, к которому, по его мнению, стремятся
объединения наиболее экономически и политически сильных государств мира. «Данное
глобальное правительство принимало бы решения без оглядки на другие страны,
гражданство как таковое бы исчезло. Демократия без гражданина, однако,
невозможна», - уверен Вацлав Клаус. Часть своего выступления президент посвятил
ситуации в Чехии. По его словам, нельзя далее откладывать реформы в системе
здравоохранения и пенсионного обеспечения населения. Государственный долг ни в
коем случае не должен достичь «греческих размеров». Клаус в связи с этим призвал
политиков не использовать возможные социальные волнения, которые могли бы
возникнуть на почве «затягивания поясов», к достижению своего кратковременного
успеха. http://www.radio.cz/ru/novosti#2

Klaus advierte de una hegemonía global de las potencias

mundiales
http://www.radio.cz/es/rubrica/prensa/klaus-advierte-de-una-hegemonia-global-de-las-
potencias-mundiales
Spanish 29-10-2010 10:08 | Roman Casado
Con motivo de la fiesta nacional, el mandatario checo pronunció un discurso en el que
advirtió del peligro que representaría para el mundo una hegemonía global de las grandes
potencias, indica el diario Mladá Fronta Dnes.

Präsident Klaus warnt am Staatsfeiertag vor der „Weltregierung“

29-10-2010 12:14 | Patrick Gschwend
Audio jsem stáhl: http://old.radio.cz/mp3/podcast/de/tagesecho/101029-praesident-klaus-
warnt-am-staatsfeiertag-vor-der-weltregierung.mp3
http://www.radio.cz/de/rubrik/tagesecho/praesident-klaus-warnt-am-staatsfeiertag-vor-der-
weltregierung
Am Donnerstag war in Tschechien Staatsfeiertag. 92 Jahre waren vergangen, seit am 28.
Oktober 1918 der eigenständige tschechoslowakische Staat ausgerufen wurde. Der Höhepunkt
der Feierlichkeiten fand wie in jedem Jahr am Abend im Vladislav-Saal auf der Prager Burg
statt. Der Präsident zeichnete verdiente Tschechinnen und Tschechen mit staatlichen Orden
aus. Mit Spannung erwartet worden war aber auch die Rede, die der derzeitige Staatpräsident
Václav Klaus zu dieser Gelegenheit hielt. Patrick Gschwend fasst die wichtigsten Passagen
zusammen.

Enttäuschen müsse er die Zuhörer, die von ihm seine „übliche Philippika gegen Brüssel“
erwarten würden, sagte Václav Klaus. Vollkommen stimmte dies freilich nicht. In seiner
Begründung, warum er zum Jubiläum der tschechischen Eigenstaatlichkeit nicht über die
Europäische Union reden wolle, konnte sich der als Euroskeptiker geltende Klaus einige
bissige Kommentare nicht verkneifen:
„Die Probleme, die Risiken und die Gefahr einer künstlichen und überstürzten europäischen
Integration, vor denen ich schon lange Jahre warne und welche die Finanz- und
Wirtschaftskrise so offengelegt und verschärft haben, sind in vielem – für mehr oder weniger
jeden – sichtbare Realität geworden.“
In diesem Zusammenhang wiederholte Klaus seine bereits vor einigen Wochen auf der UN-
Vollversammlung in New York geäußerte Kritik an einer „globalen Regierung“, nach der die
wirtschaftlich stärksten und politisch bedeutsamsten Staaten streben würden:

„Wenn wir diese Tendenzen nicht rechtzeitig bemerken, wenn wir nicht in die Diskussion
über ihre Gefahren, Risiken und Kosten einsteigen, werden wir bald vor vollendete Tatsachen
gestellt. Und dann wird bereits jedwede Reflexion über die tschechische Staatlichkeit nur
noch eine historische Reminiszenz sein.“
Lobende Worte verlor Klaus jedoch über die innenpolitische Entwicklung in Tschechien im
vergangenen Jahr. Es gebe Anlass zu einem vorsichtigen Optimismus. Die bisher
eingeleiteten Maßnahmen zur Bewältigung der Wirtschaftskrise seien allerdings nur ein
Anfang. Es stünden immer noch notwendige Reformen des Gesundheits- und Rentensystems
aus. Klaus warnte die politische Linke davor, die Sorgen der Bevölkerung vor dem
„Engerschnallen des Gürtels“ politisch zu missbrauchen. Doch auch hier übte sich Klaus in
suggestivem Optimismus:

„Ich glaube, dass die politischen Kräfte, die von einer möglichen sozialen Unruhe profitieren
könnten, sehr genau abwägen werden zwischen dem kurzfristigen Erfolg und den
langfristigen Folgen eines Verlustes des bürgerlichen Zusammenhalts unseres Landes.“
Verhaltenen, höflichen Beifall erhielt Klaus von den geladenen Gästen im altehrwürdigen
Vladislav-Saal. Im Rampenlicht sollten an diesem Abend schließlich auch noch die 22
Tschechinnen und Tschechen stehen, die Klaus für ihre Verdienste auszeichnete. Unter ihnen
waren wie üblich Kriegsveteranen, Wissenschaftler, Künstler und Menschenrechtsaktivisten.
Auch die Eishockeylegende Jaromír Jágr erhielt in diesem Jahr eine Medaille.

Address of the President of the Czech Republic on the occasion of

the Czech National Day, 28 October 2010
English Pages, 28. 10. 2010
http://www.klaus.cz/clanky/2706
Distinguished guests, ladies and gentlemen,
I welcome you at today’s ceremony commemorating the founding of the modern Czech state,
which happened precisely ninety-two years ago.
There is no lack of topics from our present time that would be worth mentioning tonight. We
have to deal with the only slowly fading economic crisis and its consequences which have
unpleasant impact on the lives of many of our fellow citizens and on the whole state economy.
Our government debt has been growing for many years and is still growing today, and we
must not allow it to reach the Greek proportions. We have long postponed reforms in our
health care and pension systems which still function reasonably well but whose reform cannot
be delayed indefinitely.
Many of these problems are still waiting to be tackled. Measures taken so far are only an
indication of solutions, and it would be premature to speak of any distinctive change.
However, certain changes are now beginning to take shape. On this same occasion last year I
spoke of the persistent economic decline and of the interim government which lacked the
mandate – and as we see today with the benefit of hindsight also the courage – to adopt the
necessary measures. I spoke of the arbitrarily-postponed elections, and also of a ‘growing
discontent’ which was becoming evident in our country at the time.
I don’t want to say this too loudly, but I no longer feel that way today. As a result of the
elections in May this year we have a different government and House of Representatives and
thanks to the recent senate elections also a different situation in the Senate. Local elections
too have brought new personalities to public positions in many cities and municipalities.
There is a reason for a degree of very cautious optimism. Although I do not underestimate in
the least the fear on the part of some of our citizens of the indispensable ‘belt tightening’
connected with efforts to cure the public finances, last year’s discontent was something
different. Hence, I also believe that political forces that might profit from social discontent
will weigh very carefully their own short-term benefits against the long-term consequences of
loss of fundamental civic solidarity in our country. I wish this becomes evident also in the
atmosphere in the Parliament, as well as in the relations between the political parties. These
are all serious matters, which however I do not intend to discuss today.
I began by saying that ninety-two years have passed since the birth of the modern Czech state,
since the moment when we ceased being a kingdom and became a republic. I should add –
only ninety-two years. This period of less than a century when we have had a political system
based on a republic is hardly a tenth of the thousand years in which – on essentially the same
territory – there has been a Czech state. And so let us not begin in 1918, but much earlier.
When we look around at many places in our country, we see that we are surrounded by our
own history reaching back much further. Even this hall, called the Vladislav Hall, began to be
built two years before the discovery of America – and already then our state had existed for
almost half a millennium.
Most of us have probably not asked the question why we have actually gathered here today
– so ceremonially and with such a representative group of guests. It is a question we
should ask, however. Have we come only to follow the convention that requires us to come
together once a year in this beautiful hall of the Prague Castle? Are the historical banners
carried by soldiers of the Castle Guard, the Gothic arches of this hall, the festive garbs and
uniforms merely gleaming stage props for a performance that we install mechanically each
year before the media cameras out of a sense of compulsion? Or should this evening also
have a different, much deeper meaning and purpose?
I am convinced that it should. I am convinced that it should be a seriously-intended
reminder and a message we send to ourselves that we are not merely a statistical sum of
separate and lonely beings, but a community of more than ten million citizens, members of
one broadly-branched family, who understand each other not only via a shared language but
through traditions, historical experiences, a specific culture, and – at the highest possible level
of generality – also common interests.
The high honours that will be received from my hands in a few moments by the outstanding
women and men you see around me are not only a ceremonial formality. They are an
expression of recognition that the moral qualities, the courageous deeds, the art, or the work
of these fellow citizens of ours have surpassed the realm of the personal and become a part of
the common heritage which forms a link between the past and the present and heads toward
the future – toward those who will take the fates of our country into their hands after us.
Let me repeat my question from a different perspective: Does the state we have taken over
from our ancestors as a specific and irreplaceable heritage have a meaning and purpose
at all in today’s world? Do we sense it as something deeply embedded in our minds and
hearts? Do we not accept it merely as a sort of neutral space, exchangeable with any other
space? Is it not becoming for many of us only an ‘administrative unit’ to which we are losing
any deeper personal relation?
If so, then today’s celebration of our national day is only an empty gesture and a mystification
of the public. Then we should loudly admit that we are a generation that consciously
relinquishes the Czech state. That our thousand-year state history has come to an end. That
our inherited traditions, customs, culture, way of thinking, and the resulting specific interests
are now only a historical museum of interesting folklore relics, because life, as said by an
important Czech sceptical writer, has moved on.
However, if this is not the case for most of us, if we continue to perceive our common
national existence authentically as something different from the national existence of the
Germans, the French, the British, the Russians, the Americans, and other nations, then
something follows from this. Then we have a vital need for our anchor, our state. Then it is
appropriate that we turn to the legacy, the traditions, and the hard-won experiences of our
ancestors. Then we must defend our state’s existence and values. Then we must be aware –
with all the consequences – that history has not yet ended, even if some dreamers have tried to
convince us of that following the fall of the bipolar world order.
In the present, post-modern and post-democratic world, characterized by confusion of values
and by artificial relativization of many until recently undoubted foundations of our lives,
including our statehood, for many of us the answers to these questions are not clear. I dare say
that ninety-two years ago, on the threshold of a new era in our state’s history, for most people
the answers to these questions were clear. At that time society agreed on the need for a state
and the need for renewal of full state sovereignty. That was why the Czech Kingdom, a
subordinate member of a multi-national state entity centred in Vienna, taking advantage of
favourable international circumstances, became the sovereign Czechoslovak Republic.
To remember that event as a still-valid source of inspiration is the real and serious reason why
we have gathered here today in a ceremonial atmosphere, amidst symbols of our statehood. I
hope and believe that I am not the only one who sees it this way.
Some are probably expecting that now – when I speak of Czech statehood in this way – I shall
add my standard philippic against Brussels. But I shall disappoint them. Not because there is
nothing to talk about critically, but because there are at least two reasons for not discussing
the European Union today in any depth.
One is that the problems, risks, and dangers of artificial and hasty European integration, about
which I have been warning for many years and which the worldwide financial crisis and
economic recession have revealed and intensified, have become in many ways a reality that is
clearly visible, more-or-less to everyone. To speak of them today is no longer something
courageous or original. It has also been clearly shown that the officially-proclaimed cohesion,
solidarity, and altruism of the European project are more a wish than a reality. That every
state – large and small – has its own interests that it immediately remembers as soon as any
problem arises, giving them preference over the interests of a broader international grouping.
This year, more people in Europe have realized this fact. That is why my opinions held over a
long period of time, for which I was upbraided for years both at home and elsewhere in
Europe, are becoming part of the mainstream of today’s European discussion.
But the second – even more serious – reason why not to speak of the European Union when
reflecting on the further existence and international position of the Czech state today is quite
different. I wish to draw attention to a problem of which our politicians and the media have
not yet taken much note, although it has fundamental importance for the future of our nation
and of our state and for freedom and democracy in all of Western civilization.
It is impossible not to notice that efforts toward ‘integration’ on the part of the political elite
of the largest countries of the world are shifting more and more, and at an increasingly rapid
pace, from social engineering projects within countries and continents toward an
intercontinental, actually global scope. Even in this respect, the present economic problems
occurring in many parts of the world are serving as a catalyst and accelerator for a very
problematic trend.
We are witnesses to the fact that the group of economically strongest and politically most
important states of the world strives to become an informal preliminary stage of a global
government. A government completely removed from democratic legitimization by the
citizens – voters. A government that – whatever formal structure it might have – will de facto
decide about our lives with no possibility at all for us to participate or exert any influence.
In such a world order the concept of citizenship will rapidly become extinct. However,
democracy without the citizen is a contradiction in terms, and the casually proposed ‘world
citizenship’ is only a mystification, a confusion of concepts, and a manipulation. History
knows countless cases of a nation existing without its state. However, there can be no state
without a nation. There can be no state without citizens. There can be no state without a
political people that changes or corrects its present and its future via a democratic process
through its elected representatives.
It is precisely toward that end, toward a world without democratic political legitimization of
governments by citizens renewed again and again, that the ambitions of the deciding political,
economic, and media elite of today’s world are tending. That is precisely where a new,
greatly-changed future world order is now taking shape in very particular and practical ways.
If we do not take note of these tendencies in time, if we do not enter into discussions about
their dangers, risks, and costs, we soon will be faced with a fait accompli. Then any
reflections on the Czech statehood will be only a historical reminiscence.
To begin this serious debate is our historical obligation to the thousand-year history of our
country, to previous generations who often made the highest sacrifices to it and who left us as
a heritage the results of their abilities, their talents, the work of their hands, and the wealth of
their thoughts. It is our obligation to the current generations, as well as to those of the future,
who will progressively take over from us the relay baton of Czech statehood.
I believe that despite the complicated world in which we live the Czech state and its
citizens do have a future. A future in a democratic country which, aware of its modest size
and its very limited influence on European and global processes, does not overestimate its
strengths, but has its pride and its self-confidence. A country which has in its democratically-
elected representatives, in its political, cultural, economic, and social elite enough strength
and determination to defend the space and the legacy built for us by our ancestors.
It is our obligation to ourselves, as well as to those who will come after us. And it is precisely
the awareness of this obligation that should be the meaning and purpose of the Czech
Republic’s national day. On which other occasion should we think about these serious issues
if not on this festive day.
Václav Klaus, Vladislav Hall, Prague Castle, 28 October 2010

Václav Klaus: Projev k 28. říjnu 2010 o smyslu našeho státu

28. října 2010 20:50
http://www.lidovky.cz/vaclav-klaus-projev-k-28-rijnu-2010-o-smyslu-naseho-statu-
pf0-/ln_domov.asp?c=A101028_153511_ln_domov_mk
(také zde: http://www.euportal.cz/Articles/6737-klaus-v-projevu-k-28-rijnu-nemuze-
existovat-stat-bez-naroda-svetovlada-nici-obcanstvi.aspx
http://www.parlamentnilisty.cz/parlament/politici-volicum/179533.aspx )
PRAHA - Vážení vysocí ústavní činitelé, dámy a pánové, posluchači rozhlasových a
televizních stanic, vítám Vás na dnešním slavnostním večeru, jímž si připomínáme, že se –
přesně před devadesáti dvěma lety – zrodil moderní český stát.

Témat z naší současnosti, hodných dnešního večera, není málo. Musíme se vypořádávat s jen
pomalu odeznívající ekonomickou krizí a s jejími důsledky, nepříjemně zasahujícími do
života mnohých našich spoluobčanů i do hospodaření celého našeho státu. Řadu let narůstal a
i dnes narůstá náš státní dluh a my nesmíme dopustit, aby dosáhl řeckých rozměrů. Dlouho
jsme také odkládali reformy zatím ještě přiměřeně fungujícího zdravotního a penzijního
systému, ale stále je odkládat nelze.

Mnohé z těchto problémů na řešení teprve čekají, dosud provedená opatření jsou zatím jen
jejich náznakem, bylo by proto předčasné mluvit o výrazné změně, ale jisté změny se již
rýsují. Loni jsem zde v tento den hovořil o přetrvávajícím ekonomickém propadu a o
prozatímní vládě, které chyběl mandát – a jak dnes, s odstupem času, vidíme, i odvaha –
udělat některá potřebná opatření. Mluvil jsem o svévolně oddálených volbách, ale i o
"narůstajícím neklidu", který se v té době u nás projevoval.

Nechci to zakřiknout, ale takové pocity dnes nemám. Jako výsledek letošních květnových
voleb máme značně obměněnou vládu i Poslaneckou sněmovnu a díky nedávným senátním
volbám změněné poměry i v Senátu. I komunální volby vynesly v řadě měst a obcí do
významných veřejných funkcí nové osobnosti. Důvod k jistému, byť velmi opatrnému
optimismu existuje.

I když ani v nejmenším nepodceňuji obavy části naší veřejnosti z nezbytného "utahování
opasků", souvisejícího s úsilím o ozdravění státních financí, loňský neklid byl něco jiného.
Věřím proto, že politické síly, které by mohly profitovat z případného sociálního neklidu,
budou velmi pečlivě vážit mezi svým krátkodobým prospěchem a dlouhodobými důsledky
ztráty elementární občanské soudržnosti naší země. Přál bych si, aby se to projevilo i v
atmosféře v parlamentu i ve vztazích mezi politickými stranami. To všechno jsou věci vážné,
ale přesto o nich právě dnes mluvit nehodlám.

Začal jsem tím, že je to 92 let od okamžiku, kdy se zrodil moderní český stát, od okamžiku,
kdy jsme přestali být královstvím a stali se republikou. Dodal bych, teprve 92 let. Méně než
stoletá existence republikánského zřízení je sotva desetinou tisíciletého období, v němž – v
podstatě na stejném území – existuje český stát. Nezačínejme proto až rokem 1918. Když se
na mnoha místech naší země rozhlédneme, vidíme, že nás obklopuje naše vlastní historie
nepoměrně delší. Tento sál, zvaný Vladislavský, se začal stavět dva roky před objevením
Ameriky. Už tehdy existoval náš stát celé půltisíciletí.

Otázku, proč jsme se tu vlastně dnes – takto slavnostně a v takové reprezentativní sestavě –
sešli, si většina z nás před dnešním večerem pravděpodobně nepoložila, ale klást bychom si ji
měli. Sešli jsme se jenom proto, abychom učinili zadost konvenci, která po nás žádá
shromáždit se jednou za rok v tomto překrásném sále Pražského hradu? Jsou historické
zástavy v rukou vojáků Hradní stráže, gotické klenby tohoto sálu, slavnostní oblečení a
uniformy pouze blyštivými kulisami představení, které mechanicky a z povinnosti každoročně
instalujeme před televizními kamerami a fotoaparáty médií, nebo má mít tento večer ještě
jiný, daleko hlubší význam a smysl?

Jsem přesvědčen, že ho mít má. Jsem přesvědčen, že má být vážně míněným připomenutím a
vzkazem nás samých pro nás samé, že nejsme pouze statistickým součtem oddělených a
osamělých bytostí, ale společenstvím více než deseti miliónů občanů, příslušníků jedné, široce
rozvětvené rodiny, která si rozumí nejen společným jazykem, ale také tradicemi, historickými
zkušenostmi, specifickou kulturou a v nejvyšší možné úrovni obecnosti i společnými zájmy.

Vysoká vyznamenání, která za několik okamžiků z mých rukou přijmou vynikající ženy a
muži, které vidíte kolem mne, nejsou jen slavnostní formalitou. Jde o výraz uznání toho, že
mravní kvality, odvážné činy, umění či práce těchto našich spoluobčanů překročily rámec
osobního a staly se součástí společného odkazu, který jako spojnice mezi minulostí a
současností míří k budoucnosti, k těm, kdo osudy naší vlasti vezmou do rukou po nás.

Zopakuji svou otázku ještě z jiné perspektivy: Má stát, který jsme převzali od našich předků
jako specifické a neopakovatelné dědictví, v současném světě ještě vůbec nějaký smysl?
Cítíme ho jako něco hluboce uloženého v našich myslích a srdcích? Nepřijímáme ho pouze
jako jakýsi neutrální prostor, zaměnitelný za jakýkoli jiný? Nestává se pro mnohé z nás jen
"správní jednotkou", ke které ztrácíme jakýkoli hlubší osobní vztah?

Pokud ano, pak by byla dnešní oslava našeho státního svátku jen prázdným gestem a
mystifikací veřejnosti. Potom bychom si měli nahlas přiznat, že jsme generací, která se
českého státu vědomě vzdává. Že je naše tisíciletá státní historie u konce. Že jsou naše
zděděné tradice, zvyky, kultura, způsob myšlení a z nich vycházející specifické zájmy již jen
skanzenem folklórních zajímavostí, protože život, řečeno s naším významným skeptickým
spisovatelem, je už jinde.

Pokud tomu tak ale pro většinu z nás není, pokud i nadále autenticky vnímáme naši společnou
národní existenci jako cosi odlišného od národní existence Němců, Francouzů, Britů, Rusů,
Američanů a dalších svébytných národů, potom z toho něco plyne. Potom svoji kotvu, svůj
stát, životně potřebujeme. Potom se k odkazu, tradicím a těžce nabytým zkušenostem našich
předků obracíme právem. Potom jeho existenci a hodnoty musíme bránit. Potom si – se všemi
z toho plynoucími důsledky – musíme uvědomit, že historie ještě neskončila, ač se nás o tom
po pádu bipolárního světového uspořádání někteří falešní proroci snažili přesvědčovat.

V současném postmoderním a postdemokratickém světě, charakterizovaném zmatením

hodnot a umělou relativizací mnoha, donedávna nepochybných základů našich životů, včetně
naší státnosti, odpovědi na tyto otázky pro mnohé z nás nejsou jednoznačné. Troufám si říci,
že před dvaadevadesáti lety, na prahu nové historické etapy našeho státu, odpovědi na tyto
otázky pro většinu lidí jednoznačné byly. Na potřebě státu, respektive na potřebě obnovy plné
státní suverenity, se tehdy společnost shodovala. Proto se z českého království, podřízeného
člena mnohonárodního soustátí s centrem ve Vídni, stala díky využití příznivých
mezinárodních okolností suverénní Československá republika.

Připomínka této události, jako stále aktuálního zdroje inspirace, je skutečným a vážným
důvodem, proč jsme se tady dnes, ve slavnostní atmosféře, uprostřed symbolů naší státnosti,
sešli. Věřím, že to tak nevnímám pouze já.

Leckdo pravděpodobně očekává, že nyní – hovořím-li takto o české státnosti – pronesu svou
standardní filipiku proti Bruselu. Taková očekávání zklamu. Ne proto, že by nebylo o čem
kriticky promluvit, ale jsou přinejmenším dva důvody, proč se tématem Evropské unie dnes
hlouběji nezabývat.

Je to jednak proto, že se problémy, rizika a nebezpečí umělé a překotné evropské integrace,

před nimiž dlouhá léta varuji a které světová finanční a hospodářská krize tak obnažila a
vyostřila, staly v mnohém – více méně téměř každému – dobře viditelnou realitou. Mluvit o
nich dnes již žádnou odvážnou originálností není. Výrazně se ukázalo i to, že jsou oficiálně
proklamovaná soudržnost, solidarita a altruismus evropského projektu spíše přáním než
realitou. Že každý stát – velký či malý – má své vlastní zájmy, na které se v okamžiku
jakéhokoli problému okamžitě rozvzpomene a upřednostní je před zájmy širšího
mezinárodního seskupení.

To si v letošním roce v Evropě uvědomilo více lidí. Proto se i mé, dlouhodobě zastávané
názory, za něž jsem byl po léta doma i v Evropě kárán, stávají součástí hlavního proudu
dnešní evropské diskuse a necítím proto potřebu je právě dnes opakovat.

Avšak druhý – a ještě závažnější – důvod, proč v souvislosti s úvahou o další existenci a
mezinárodním postavení českého státu dnes nehovořit o Evropské unii, je jiný. Chci upozornit
na problém, kterého si naše politika, média, ale ani občané zatím příliš nevšímají, ač má – pro
naši národní a státní budoucnost a pro svobodu a demokracii v celém západním civilizačním
prostoru – význam zásadní.

Není možné si nevšimnout, že se "integrační" snahy politických elit největších zemí světa
stále více a rychleji přesouvají ze sociálně inženýrského projektování v rámci států a
kontinentů na rozměr interkontinentální, vlastně celosvětový. I v tomto ohledu jsou současné,
na mnoha místech světa se vyskytující ekonomické problémy katalyzátorem a urychlovačem
vývoje velmi problematického.
Václav Klaus
28.10.2010 22:16 - ANKETA ParlamentníListy.cz provedly v souvislosti se státním
svátkem 28. října rozsáhlou anketu mezi politiky všech parlamentních stran a zeptaly se,
koho z prvorepublikových politiků považují za své vzory a kterých z nich si váží.
Na pravici padala jména jako Alois Rašín, Antonín Švehla a T. G. Masaryk, zatímco na levici
to byl rovněž československý prezident Masaryk a u komunistů sociální demokrat a pozdější
zakladatel KSČ Bohumír Šmeral a poněkud překvapivě i TGM. Prezident republiky Václav
Klaus se dlouhodobě hlásí k odkazu Aloise Rašína.

Premiér Petr Nečas se kloní k někdejšímu agrárnickému premiérovi Antonínu Švehlovi, ale i
k dalšímu předsedovi vlády za agrární stranu Milanu Hodžovi. "Inspirativní i pro dnešní dobu
byla politika Antonína Švehly. Podílel se výrazně na vzniku a podobě československé ústavy.
Jeho vlády představovaly pravicovou, věcnou a odpovědnou správu státu," prozradil
ParlamentnímListům.cz. (více ZDE)